Sandra Brown strávila v Texasu celý život. Studovala na Texaské křesťanské univerzitě angličtinu, ale to neznamená, že by hned od dob studií proseděla dlouhé noci nad psaním knih. Zezačátku se živila jako modelka, poté přešla do televize jako rosnička. Nakonec se ale stala reportérkou. Do psaní se pustila v roce 1981 a její knihy dnes znají ve 33 jazycích. O její oblibě u čtenářů svědčí i fakt, že se už přes 60 jejích knih objevilo na nejprestižnějších knižních žebříčcích na světě včetně New York Times.

Následovaly otázky Lukáše Hejlíka na Sandru Brown.

Sandro, vy jste podruhé v Praze, jak moc se Vám Praha líbí?

Dobrý den, Praha se mi líbí velmi. Už jsem tady podruhé, spolu se svým manželem, jmenuje se Michael. Před třemi lety jsme byli v Praze jako turisté a tehdy jsme měli příležitost chodit více po památkách. Tentokrát je to ale více pracovní cesta. Je to velmi krásné město a velmi se mi líbí i lidé, kteří jsou přátelští a pohostinní. Za to vám mockrát děkuji.

Sandro, vy jste napsala neuvěřitelné množství knih. Dneska budeme mluvit o té poslední, kterou tady dokonce máme. Kniha se jmenuje Reportér. Kde vzniklo tolik nápadů na tolik knih a na tolik hrdinů?

Někdy přicházejí nápady spolu s postavou. Tak tomu bylo například v knize Reportér. Tato hlavní postava, Dawson Scott, byla nějakou dobu v Afghánistánu jako Reportér a psal tam o válce. Zpátky se vrátil s posttraumatickým stresovým syndromem, tak jak se to často děje vojákům. Ve spojených státech je organizace, která se jmenuje USO a má za svůj cíl podporovat vojáky, bavit je, když jsou vysláni na mise. Tato organizace přišla s nápadem poslat na mise i spisovatele a to proto, že vojáci a všichni, kdo pracují na misích, hodně čtou. Takže v roce 2011 jsme byli já a mí 4 kolegové pozváni, abychom strávili jeden týden v Afghánistánu, což jsme udělali. Setkali jsme se tam s vojáky jak z Afghánistánu, tak z jiných zemí. Pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost, ze které jsem čerpala inspiraci pro mou knihu Reportér. Ale někdy, Lukáši, přijde nápad a já ani nevím odkud. Prostě se mi objeví v hlavě. Můžu třeba něco slyšet, kousek nějakého dialogu nebo si představím nějakou scénu a potom ten nápad začnu rozpracovávat do příběhu.

Týden v Afghánistánu. To byl asi silný zážitek?

Ano, byla to naprosto neopakovatelná zkušenost. Uvědomila jsem si tam, ještě mnohem více než předtím, kolik vojáci z celého světa, kteří jdou na takovou misi, musí vlastně obětovat. Byli jsme velmi dojati tím, já i moji kolegové, že tito vojáci, se kterými jsme mluvili, vlastně děkovali nám, že jsme do takové válečné zóny přišli. A přitom to bylo naše rozhodnutí. My jsme tam přišli proto, abychom jim poděkovali za to, co oni pro nás dělají. Abychom jim vyjádřili úctu a respekt. Takže toto pro nás byla zkušenost, kdy jsme se cítili, že my bychom jim měli být vděčni a vyjádřit jim respekt.

Stala se tam jedna vtipná věc. Létali jsme mezi jednotlivými vojenskými základnami ve vrtulnících Black Hoaks, mimo jiné. A stalo se mi, že když ten vrtulník měl odletět, tak mě úplně odfoukl. Já jsem spadla a odletěla zpátky a jeden voják mi potom říkal, že když mě tam viděl letět, že si myslel, že to je tam nějaké smetí a nakonec zjistil, že to jsem vlastně já.

Ano, já jsem pracovala delší dobu v prostředí právě médií a televize. Je to můj zájem spolu s mým manželem Michaelem. Pořád se dívám na nějaké zprávy, pořád něco absorbuji a z toho jsem těžila, ze svých pracovních zkušeností i pro knihu Repotér. Navíc mě tyto věci opravdu zajímají. Svět už funguje tak, že se pořád něco děje a dějí se i dramatické věci. To se potom dá zpracovat do příběhu, a když jsou to věci dramatické a nové, tak je v tom i určitá naléhavost.

Ve vašich knihách je i docela dost lásky. Vždycky kromě těch dramatických situací tam dojde i k těm hezčím, jiným věcem. Někdy i dramaticky hezčím. Považujete to tedy za dobré spojení, že?

Ano, naprosto. Láska a dramatické situace se naprosto podporují. Protože když se mezi dvěma lidmi vytváří vztah, tak to pro čtenáře vytváří určité napětí. Když dvěma lidem začne na sobě záležet a připojíte k tomu ještě další napětí, jako jsou mé detektivní příběhy, tak tím mezi lidmi vzniká mnohem více emocí a podle mě i tímto se tyto dvě věci navzájem dobře podporují a hezky podle mě spolu fungují. To je pro mě jako pro spisovatelku velmi důležité, že jeden prvek zvyšuje napětí dalšího, kupříkladu lásky. Když píšete fikci, tak potřebujete, aby to napětí dobře fungovalo. A já pracuji s postavami tak, aby se do sebe zamilovaly, to potřebuji. Zároveň, aby překonávaly všechny ty překážky, které jim stojí v cestě. Tedy, ať vzniká napětí.

Děkuji. Já se posunu k paní překladatelce Marii Válkové, protože ona je vlastně taková naše česká Sandra Brown. Jestli se nepletu, tak se Sandrou Brown jdete celých 30 knih, takže s ní jakoby žijete už docela dlouho. Jestli nám teda k tomu můžete něco říct. Jak se vám na jejich knihách pracuje, na spojování těch elementů napětí a lásky ?

Vrátím se ještě k hlavní postavě tohohle románu. Dawson Scott o sobě říká, že jediné, co umí je přimět lidi k hovoru. A já jsem začala přemýšlet nad tím, co vlastně bych si vybrala, že je to jediné, co umím a v čem se vyznám. A uvědomila jsem si, že to bude asi to, že umím poznat dobrou knihu. Když jsem dostala poprvé knihu Sandry Brown, tak jsem si uvědomila, že tato autorka má úžasný potenciál. A že to je nejen potenciál prodejní, ale taky, což mne zajímá nejvíc, autorka, která umí napsat příběh. On to totiž málokdo umí. A ten příběh ona umí napsat takovým způsobem, že ho opravdu chcete číst od začátku až do konce. Tady jak se hovořilo o tom prolínání oné lásky a těch dramatických situací, tak to je naprosto přesně pojmenované. Ono toto vše patří do života a v těch jejich příbězích život se odráží. Jsou tam samozřejmě situace, které jsou autorsky zpracované. Ale vycházejí z konkrétních situací z konkrétního vnímání. A také není náhoda, že ty knihy se staly podkladem pro film. Ona má ohromný smysl pro střih v tom jejím textu. Protože dokáže dramatickou situaci připravit, taky ji dokáže odlehčit a zase znovu dovést k takovému nějakému vrcholu. Samozřejmě ty scény, o kterých jste hovořil, tak ty jsou součástí té knihy a překladatelsky patří k těm nejběžnějším pasážím, protože je potřeba je udělat tak, aby nebyly nevkusné, aby neztratily napětí, erotický náboj ani obsahový a hlavně, aby nebyly trapné a směšné. Cíle je, aby si čtenář pěkně početl, aby si užil tu situaci a ne aby smíchy spadl z postele. To by asi nebylo žádoucí.

Za to vám samozřejmě oběma děkujeme. Možná se na to zeptám i paní Daňkové, protože ta samozřejmě na knihách dále pracuje.

Teď na podzim vyjde další kniha, která je podle mě úplně dokonale vypilovaná. Zdá se mi vůbec nejlepší. Velice se mi líbí. A k tomu ještě má Sandra napsanou další knihu, která se začne překládat.

Ještě se zeptám Saši. Jaké je to setkání se Sandrou Brown? Samozřejmě mluvte pozitivně, Sandra sedí vedle vás.

Pochopitelně bych nemohla mluvit jinak, než pozitivně. Protože Sandra je naprosto skvělá, je to nesmírná profesionálka, jakých je skutečně málo. Pro mě je velkou ctí ji tady doprovázet, pomáhat jí, nejen protože je to taková velká osoba, ale také proto, že je to taková skvělá autorka. Sandra Brown se často vnímá jako autorka knih pro ženy, ale ono to zdaleka tak neplatí. Její knihy jsou nejen oddechovým čtením pro ženy, jsou mnohem obsáhlejší. A nabízejí skutečně pro každého čtenáře něco. To, že jsou tak obsáhlé a bohaté svědčí i o tom, že každá její kniha se okamžitě vyšvihne na žebříček New York Times mezi nejprodávanější tituly. Platí to dokonce už i v Čechách, protože její nová kniha Reportér je tady dokonce pátá nejprodávanější.

Následovaly dotazy posluchačů z publika.

Dobrý den, já bych chtěla poděkovat za úžasné zážitky. Na druhou stranu musím říct, že jste mě zkazila jako čtenářku, protože když začnu číst vaši knihu, tak na takové 3. straně už nejsem schopna odejít. Tím pádem, když čtu knihy od jiných autorů a nechytnou mě do té cca 5. strany, tak už je nedočtu. Je to úžasné a máte neuvěřitelný vypravěčský a spisovatelský talent. Ještě se chci zeptat, kolik vlastně filmů se natočilo podle Vašich knih?

Natočili se už 4 filmy. Všechny byly natočeny pro televizi a ten nejnovější je inspirován knihou Bílý žár. Před dvěma týdny ho vysílala americká televize Holmark. Nevím, jestli ho tady budete mít taky, ale doufám, že ano. Ještě bych vám chtěla moc poděkovat za váš dotaz.

Dobrý den, já jsem se chtěla zeptat, protože já už jsem taky zkažená, protože už nečtu nic jiného, než ženské romány. Dříve jsem četla fakta a vše možné, dnes už ne. Vás a Noru Roberts považuji za nejlepší autorky, které vůbec jsou. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli její knihy čtete a jak se vám líbí?

Ano. Nora Roberts je navíc moje přítelkyně. Potkaly jsme se už před dlouhou dobou a obě píšeme už dlouho. Dříve jsme se měly čas setkávat více, teď už moc ne, protože máme obě hodně práce. Nora Roberts je skvělá dáma a skvělá autorka a já na ni trochu žárlím. Její knihy čtu pořád. Trávím čtením asi tolik času jako samotným psaním. Už od doby, co jsem byla malá, jsem byla naprosto vášnivá čtenářka a milovala jsem knihy. A může se to zdát neuvěřitelné, ale každý večer, ještě po tom, co strávím celý den psaním, čtu. Čtu asi 3 hodiny denně a u toho odpočívám. Čtu naprosto vše - romány, thrillery, fikce. Je mi úplně jedno, jaký to je žánr nebo o jaké době ta kniha pojednává. Jediné co mě zajímá, co potřebuji u té knihy mít, je příběh. Protože miluji příběhy. A pro mě dobrá kniha je prostě vždycky dobrá kniha.

Dobrý den, my jsme si s manželem udělali výlet. Máme doma všechny vaše knihy a chtěla jsem se zeptat, jak dlouho vám trvá knihu napsat? Protože mě to trvá asi tak 2 -3 dny si knihu přečíst. Nevaříme moc, neuklízíme, zaúkolujeme rodinu a musíme to rychle přečíst. Děkujeme.

Napsat knihu mi trvá určitě déle než 2- 3 dny. A když píšu, tak taky nevařím, ani neuklízím. Mám smlouvu se svým nakladatelem, že vydám jednu knihu ročně. Když píšu knihu, pracuji se čtyřmi koncepty. A to je ve fázi, když už mám vytvořený příběh. Prvním konceptem je, když příběh vůbec sepíšu na papír. Podruhé přepisuji scény a vytvářím. Potřetí se zaměřím už na tempo příběhu a na to, aby věci, které ještě nejsou pořádně propojené, měly nějaké společné pojítko. A po čtvrté, když knihu přepisuji, tak už ji vlastně jenom leštím. Celé to trvá jeden rok. Kromě psaní ještě žiju svůj vlastní život. Rodina je pro mne velmi důležitá. Mám dvě děti. Dceru a syna. Moje dcera má další 3 syny a syn má ještě 1 syna. Takže dohromady máme 4 vnoučata a když spolu trávíme čas, asi si dovedete představit, že všichni po sobě pořád něco hážou, dovádí spolu, takže i takto můj život vypadá.

Dobrý den, říkala jste, že se podle vašich knih natočily už 4 filmy. Chci se zeptat, jestli se podílíte na psaní scénářů nebo existuje nějaký speciální scénáristický tým, nebo jak to je? Zároveň, zda ty scénáře čtete třeba před realizací a jak jste s nimi spokojená a jak jste potom spokojená s konečným výsledkem?

Kniha je vždy něco jiného, než film. Obecně bych mohla na vaši otázku odpovědět tak, že film není nikdy tak dobrý, jak bych chtěla, aby byl. Co se týká toho nejnovějšího filmu, tam jsem byla zároveň i výkonnou producentkou, takže jsem ho mohla ovlivnit trošku více. Na filmy je vždy zaměstnán scenárista, který sepíše scénář. Tuto práci velmi obdivuji a je to naprosto odlišná disciplína, než když chcete psát román, protože scenárista musí zachytit to nejdůležitější z příběhu. Někdy, když se podívám na dialogy filmu, tak mi nepřipadá, že zcela odpovídají tomu, co jsem chtěla napsat v knize. Nepřipadají mi pravdivé. V takovém případě zkusím navrhnout, aby se převzaly dialogy z knihy. Aby se ty původní pozměnily. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že já jako spisovatelka, jsem odpovědná za knihu. Tam jsem odpovědná za každé slovo, aby to prostě byla kniha Sandry Brown. Ale film je tvořen týmem lidí, kteří musí spolupracovat, a každý do něj vloží nějakou svou kreativitu, takže si uvědomuji, že to není projekt založený na názoru jednoho člověka.