Představte si poklidnou čtvrť, kde je jeden dům jako druhý. Všichni se mezi sebou znají a vytváří komunitu, která si mezi sebe jen tak někoho nevpustí. Všechno jde v zaběhlých kolejích a všem to tak i vyhovuje.

Tak to také dřív bývalo, než se do této komunity nastěhují Gavin a Lou. Oba jsou zcela svý a jako nováčci se pro všechny v okolí stanou terčem číslo jedna. Největší pozornost jim po určitém čase začne věnovat jejich sousedka Sara. Společně se svým manželem Neilem žijí slušným avšak stereotypním životem, který Saře začíná pomalu ale jistě lézt na nervy.

Možná právě proto začne být vztahem mezi svými sousedy přímo fascinovaná. Ačkoliv jsou v komunitě již nějakou chvíli, neuspořádali uvítací večírek, ale žijí se svými dětmi v polorozdělaném domě a vypadají opravdu šťastně.
Sara začne mít vnitřní touhu je poznat. A tato představa se posléze stane skutečností.

Během pár návštěv se Sara do svých sousedů zcela poblázní. Jsou tak jiní než všichni ostatní sousedé. Lou je éterická osoba, která srší energii a Gavin je plný smyslnosti, inteligence a šarmu, kterým obklopuje všechny v domě.
I po letech manželství mezi nimi stále proudí energie, a to jim Sara v duchu tiše závidí.
Její vztah s Neilem už dávno není takový jako kdysi. Chemie vyšuměla a zbyla jen rutina, která jí přeci nemůže stačit.
Není přeci nic horšího než pozvolna a dlouho vyhasínat, ne? To raději shořet.

Sousedé z čísla 9 jsou knihou moderní doby, která apeluje na to, jací lidé vlastně jsou. Na tomto příkladě autorka Felicity Everett dokonale ukázala, že si mnohdy nevážíme dobrého bydla a spíše začínáme opovrhovat zaběhlým stereotypem. Musíme si tedy položit otázku: Co je horší? Žít v jedné rovině bez vzrušení, nebo na úkor vzrušujícího zážitku posunout náš život do nenávratna? Sara a Neil byli ukázkovým příkladem dvojice, která si nežije špatně, ale v podstatě oba na úkor rodinného klidu potlačují své vnitřní pocity.

Stačí pak jen malý impuls zvenčí a několikaletá hradba jejich vztahu se může zbortit jako domeček z karet. Na jednu věc bychom ale neměli nikdy zapomínat: Nikdy nemůžeme ničemu a nikomu věřit na sto procent.
Autorka knihu napsala opravdu bravurně. Ze začátku jsem se do knihy nemohla pořádně začíst, ale za chvíli jsme se do příběhu začala pomalu dostávat, až jsem nakonec nemohla přestat číst. Psychologie postav byla vykreslena velmi barvitě, takže jsem s každou nadcházející kapitolou mohla vnímat změny, které se u hlavní hrdinky a jejího manžela děly.

Celkové vyústění příběhu pro mě bylo docela překvapivé, čekala jsem něco trochu razantnějšího, ale v podstatě jiný konec to ani mít nemohlo.

Autor: Táňa Brňáková