V pořadí třetí prozaický text fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965-2007) svým pojetím zklame očekávání, která by jeho název mohl vzbuzovat: Levé nepředkládá chronologicky či tematicky uspořádanou biografii, nýbrž se zdánlivou svévolností skládá svůj portrét z krátkých afirmativních sdělení v první osobě. Těsně k sobě tak přiléhají nesourodá vyjádření o jeho tělesnosti s krátkými historkami, banalitami či se sebezpytným přemítáním. Stejně jako u jeho fotografických cyklů vzniká výsledný dojem až v procesu kumulace prvků - nahromaděné detaily postupně skládají stále úplnější mozaiku. Výsledkem je rytmizovaná struktura, jakási melodie obrazu, která jeho autoportrét nechává zaznít ve své nedělitelné završenosti.

Levé psal Autoportrét v období těžkých depresivních stavů, kdy byl zachvácen panikou z předtuchy brzké smrti. Pokusil se tedy zanechat po sobě stopu a co nejúspornějším, nejsevřenějším stylem zaznamenat vše, co má brzy propadnout zániku. "Je to otisk mého mozku, obsesivní a spontánní." Jeho prostý, sugestivní způsob ztvárnění subjektivity nutí čtenáře ke konfrontaci se svou vlastní identitou.