Jiří Kamen je spisovatel, publicista a rozhlasový autor. Vystudoval FF UP v Olomouci, obor uměnověda, PhDr. Od roku 1975 pracuje v Českém rozhlase na různých pozicích, v letech 1990-92 byl šéfredaktorem stanice Vltava. Nyní vede Redakci kulturní publicistiky stanice Vltava. Napsal desítky literárních pořadů a rozhlasových her, natočil řadu rozhlasových dokumentů. Připravil několik celodenních vysílání z evropských kulturních metropolí, z Berlína, Paříže, Vídně, naposledy z Jihoafrické republiky. Za redigování rozhlasového týdeníku Víkendová příloha stanice Vltava, kterou už více než dvacet let moderuje a autorsky připravuje, získal cenu Novinářských křepelek. Napsal patnáct beletristických knih, například novelu Ten druhý jsem já (Paseka 1994), román Hugo (Prostor 2004) o židovském básníkovi Hugo Sonnenscheinovi z Kyjova, román Kinžál (Mladá fronta 2011) nebo knihu Češi patří k Vídni (Mladá fronta 2015). Loni na podzim vydal Báječný svět hub a nakladatelství Argo na letošní březen chystá jeho soubor povídek Elvis ze Záluží.

Báječný svět hub
Houbaření je typicky český fenomén. Houbaří ostatní Slované, Italové, občas Němci, především Bavoři. Ale nikdo na světě nesbírá houby s takovým nadšením, vášní a entuziasmem jako Češi. Když začnou růst houby, davy lidí směřují k lesu. Děje se tak už celá staletí. Za každého počasí a bez ohledu na režim, který právě v Čechách vládne. Kamenova kniha popisuje různé podoby této nikdy neutuchající vášně. Čtenář se v ní setká s velkými houbaři a mykology, s houbami jedlými, jedovatými, erotickými, komickými a kosmickými. S houbami zpívajícími a zarytě mlčícími. A s houbaři, kteří ten houbový svět čtenáři představí v nečekaných situacích a souvislostech. Báječný svět hub je jedinečným průvodcem úžasným světem hub a jejich nadšených milovníků.

Přijel jste nám do Ostravy představit svou knihu Báječný svět hub. Atlasů hub je na trhu spousta, ale vím pouze o jedné knize, která je věnovaná houbaření, a to je ta vaše. Co bylo hlavním impulsem ke vzniku knihy?
Asi to, že jsem začal houby vůbec sbírat. Pracuji v rozhlase a připravil jsem několik pořadů, které se věnovaly houbaření. Následně mě vyzvalo nakladatelství, jestli bych nechtěl napsat knihu o houbaření, která by vycházela z těchto pořadů. Dali mi na to velice krátký termín, a to měsíc. Nakonec jsem to stihl za měsíc a půl. Kniha vyšla na začátku října.

Informace uvedené v knize působí, jako by byly sbírány celé roky. Jaké různé zdroje jste využíval při psaní knihy?
Ono to opravdu celé roky trvalo. Používal jsem různé zdroje, literaturu, archívy, zahraniční literaturu a navázal jsem kontakty s mykology.

V jednom rozhovoru jste řekl, že se necháváte psaním rád překvapovat. Jak vznikal koncept této knihy?
Koncept je podobný s jednou knihou, která je o Češích ve Vídni a je sestavená z povídek. Jsou i romány, kde jsou houby, ale já jsem neměl ambice psát nějaký román.

Vy jste na začátku knihy zmínil, že nejkrásnější houbou je pro vás křemenáč. Proč právě křemenáč?
To už je od dětství. Zažil jsem dobu, kdy křemenáčů rostlo hodně a my jsme je sbírali. A myslím, že jsem nebyl jediný.

Češi patří k velice vášnivým houbařům. Které národy moc houby nesbírají a mají k nim spíše odpor?
Jsou to určitě Anglosasové, kteří houby nemají rádi. Ale je zajímavé, že Slovanské národy jsou považovány za národy, které mají rády houby, ale třeba Bulhaři houby vůbec nesbírají a nemají je rádi.

V knize je i kapitola, jak se houby dostaly do češtiny. Jak se pátrá po takovéto historii?
Já jsem tyto věci našel v jazykovědných studiích. Zajímavé je sledovat ty krajové názvy hub. V Plzni se křemenáčům červeným říká bolševici, jinde třeba výpravčí. Jsou to mnohdy zajímavé názvy.

V knize najdeme kromě naučných informací i spoustu příběhů či povídek. Jak se vám povedlo nashromáždit jich tolik?
Chodím na houby celý život, hodně se dostávám k různým příběhům skrze rozhlas, ale také si poznamenávám různé historky druhých lidí.

Znáte nějaké houbaře, kteří jsou vášnivými sběrači, ale sami houby nejedí?
Znám jich hodně. Chovají podobně, jak někteří rybáři, kteří ryb jen chytají, s velkou vášní, ale nejedí je. Znám jednoho vášnivého houbaře v Banské Bystrici, ten chodí na ryzce s lihovým vařičem. Do ryzců se rychle dávají červi, Zdravé ryzce pro jistotu hned v lese uvaří, aby mu cestou domů nezčervivěly.

Existuje nějaká základní typologie houbařů? Podle toho, jak se chovají v lese, jak hledají a připravují houby?
To je tedy těžká otázka. Houbaření je velice individuální záležitost. Samozřejmě se dají najít nějaké společné rysy, ale základní typologii bych si nedovolil určit.

Besedu moderovala: Sandra Procházková