Jiří Žáček dokázal ve své tvorbě zkřížit lyriku a humor a díky tomu patří k nejčtenějším českým autorům. Proslavil se svými knihami pro děti a je nejuznávanější a nejznámější současný český básník. Získal řadu nakladatelských cen, mezi nimi tři Zlaté stuhy za nejlepší dětskou knížku.

Jiří Žáček se narodil 6. listopadu 1945 v Chomutově. Dětství a školní léta prožil v jihočeských Strakonicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební ve Volyni (1959-1963) a stavební fakultu ČVUT v Praze (1963-1970). Po tříleté praxi na vodohospodářské správě v Benešově u Prahy dezertoval od inženýrství k literatuře. Do roku 1991 pracoval jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel, necelý půlrok v nakladatelství Carmen, v letech 1992-1994 v časopise Vlasta. Od té doby spisovatel na volné noze. Žije v Praze, je ženatý a má dvě děti.

Život je boj
Autor vypráví bajky s humorem a vtipně, aby k nim mohl přidat něco úsměvného i poučného. Jsou určeny pro čtenáře od 9 do 99 let, a pokud umějí dobře číst už dřív, tak i pro hodně malé čtenáře, a pokud se dožijí, tak i pro stoleté. Bajky se čtou v každém věku, neboť jsou koncentrací lidských příběhů a moudrosti pro názornost přenesených do světa zvířat a třeba i věcí.

Do Ostravy jste přijel představit svou knihu Život je boj, která obsahuje spoustu různých bajek. Proti komu nebo čemu „vzdorobajky“ vzdorují?
Víte, já jsem takový ten tichý kluk, který vzdoruje všemu. Některé ty bajky opravdu popírají smysl té původní bajky.

Jak vznikají náměty na vaše knihy? Vzniká nejprve námět na knihu jako celek a následně texty nebo naopak?
U básniček je to jinak než u románů. Když chci psát román, musím si promyslet, kde se to bude odehrávat, o čem to bude a podobně. U básniček je to vždy stejné, odehrává se to teď, takže se kniha dává dohromady, když máte plný šuplík básniček.

Říká se, že pro děti nejlépe píší autoři, kteří nezapomněli na to, jaké to je být dítětem. Souhlasíte s tím?
Já myslím, že to platí pro všechny, takže to platí i pro mě. Zpočátku jsem pro děti ani psát nechtěl, protože jsem chtěl být ten slavný spisovatel. Až po pěti sbírkách, po kterých neštěkl ani pes, jsem začal psát pro děti.

Co vás nejvíce baví na tvorbě pro děti?
Víte, když děláte básničku pro dospělé, tak si moc nemůžete dělat legraci. To se u nás moc nenosí. Když píšete pro děti, tak je to pro mě jen radost, žádné trápení. To taky proto, že ty šedé buňky, co máme v hlavě, potřebují přemýšlet, dělá jim to dobře a pak i nám.

Jak je pro vás důležitý vzhled vašich knih?
Ano, bylo to důležité, aniž jsem to tušil. Když jsem přinesl své první dětské knihy do Albatrosu, tak mi říkali, že snad už ani děti básničky nečtou. Já jsem ten rukopis poslal Adolfu Bornovi, kterému se to zalíbilo a nakonec to vyšlo.

Jaká byla spolupráce s Adolfem Bornem?
Spolupráce to pro mě byla velice jednoduchá. On mi nikdy neřekl, tohle je blbost, přepiš to a podobně. Když jsem pana Borna provokoval nějakým názorem, tak dnes vidím, že pravdu měl on.

K literatuře jste na začátku sběhl od stavařiny. Mají tyhle dva obory vůbec něco společného?
Já myslím, že ani ne. I když jsou knihy vlastně takové mosty mezi lidmi. Tu školu jsem šel dělat vlastně jen proto, abych udělal tátovi radost.

Máte nějaké choroby z povolání?
Já mám choroby všeho druhu. Třeba rakovinu, to mám už dvanáct let za sebou. A určitě mám i nemoc z povolání, akorát nevím jakou. Taky mám takovou chorobu, že se snažím vždy něco vylepšit a nemůžu číst noviny.

Měl jste také období mladického veršování? A dochovalo se něco z té doby?
Nedochovalo, všechno jsem to vyhodil, protože by mi to ubíralo sebevědomí. Ze začátku mi to moc nešlo.

Četla jsem, že na básničky jste také sbalil svou paní...
Ano, to je pravda, sbalil jsem ji na básničky.

Vy jste již dlouhou dobu básník na volné noze. Jakým šéfem si jste?
Já bych potřeboval být na sebe přísný, ale neumím to. Jsem na sebe hodný a vůbec se netrestám, když lenoším.

Na co se od vás mohou čtenáři dále těšit?
Brzy vyjde kniha Maličkosti pro radost, kde budou velice originální ilustrace a pak na jaře vyjde kniha Kafe Robinson.

Besedu moderovala: Sandra Procházková