Zaujal mě název vašeho vydavatelství. Proč právě Absynt?
Juraj Koudela: Chtěli jsme název, který by byl jednoduchý, snadno zapamatovatelný i trochu provokativní. Absynt v sobě spojuje všechny tyto atributy a rezonuje podobné emoce jako naše knížky – drsné, hořké a ostré jako břitva.

Filip Ostrowski: Zároveň s tím vznikal i název edice Prokletí reportéři, což je samozřejmě narážka na prokleté básníky, kteří popíjeli absint a také hledali pravdu, i když velmi odlišným způsobem.

Prozraďte nám něco o sobě. Kde jste se poprvé setkali? Kdo přišel s nápadem na založení vydavatelství?
J.K.: Není náhoda, že jsme začali vydávat polskou reportáž, protože s Filipem jsme se seznámili právě v polské firmě, kde jsme oba pracovali. On měl na starost marketing, já prodej. To, že nás oba baví literární reportáže, jsme zjistili na naší první společné pracovní cestě.

F.O.: Od té doby byly reportáže častým tématem našich rozhovorů. Později jsem se Juraje zeptal, zda se na Slovensku vydává reportážní literatura, a zjistili jsme, že na slovenském trhu je díra. Nápad na vydavatelství pak v nás obou nějakou dobu klíčil.

Jak dlouho už vydavatelství Absynt funguje a jak výraznou proměnou od té doby prošlo?
J.K.: Absynt je na slovenském trhu od roku 2015 a posledních šest let vydáváme knihy i pro české čtenáře. To pro nás byla obrovská výzva, museli jsme se organizačně posílit a začít pracovat ještě systematičtěji. Veškerou práci, kterou jsme na Slovensku dělali, jsme museli vynásobit dvěma.

F.O.: Původně jsme o možnosti vydávat knihy v češtině ani neuvažovali. Slovenské vydání Prokletých reportérů se však dostalo do povědomí i u vás a čeští čtenáři nám na sociálních sítích začali psát, že takovou žánrovou literaturu také potřebují. Všimla si nás i česká média, ale poslední kapkou byl večer na festivalu v Táboře, kde jsme mluvili s jedním vydavatelem a ten nám řekl, že do toho musíme jít. Bylo to spontánní rozhodnutí plné emocí, ale nelitovali jsme ho. Cítíme velkou podporu a není náhoda, že jsme v České republice vydali již 26 knih.

Vzpomenete si na knihu, která se vám svým příběhem, jak se říká, nejvíc vryla pod kůži?
J.K.: Je těžké vybrat jen jednu, ale z těch posledních se mi pod kůži dostala kniha Kokrhání kohoutů, pláč psů. Velmi univerzální příběh o lidech na úplném okraji, jejichž problémy nikoho nezajímají.

F.O.: Pro mě je to kniha Katarzyny Boni Auroville, Město ze snů, nejen proto, že je to pohled do indického utopického města zrozeného v idealistických šedesátých letech, ale také pohled do nás samých.

Někteří spisovatelé tvrdí, že těžší než knihu napsat, je knihu vydat. Je vydání knihy opravdu tak složitý proces?
J.K.: Z pohledu vydavatele to se správně nastavenými postupy a dobrým týmem není tak těžké. Náročnější je zajistit dlouhodobou udržitelnost vydávání a kvalitní autorský ediční plán, o což v Absyntu usilujeme. Vybíráme tituly, které považujeme za důležité a kvalitně napsané, témata, o nichž by se ve 21. století mělo mluvit. Vydavatelská alchymie spočívá v odhadnutí, který titul bude úspěšný, a jak správně načasovat jeho vydání.

Naznačíte nám své plány do budoucna?
F.O.: Naším plánem je nadále budovat čtenářskou základnu a vydávat knihy, které se nám líbí. Nemáme fixní cíle, kterých chceme dosáhnout v krátké době. Prioritou je pro nás růst přirozeně a nadále se profesionalizovat ve vydávání. Ke všemu přistupujeme stále s velkou pokorou, racionálně a bez velkých očí. Budeme pokračovat s reportážní řadou, příští rok máme přichystaných 6 až 8 titulů. Letos se čtenáři ještě mohou těšit na investigativní reportáž ze zákulisí Nobelovy ceny – Klub a knihu Vojenka, která je o dětech „dospívajících bez varování“ za druhé světové války.

Text: Markéta Bolfová
Foto: Krzysztof Pacholak