Jako jedna z mála reportérek informovala o válkách v Afghánistánu a v Iráku. Ve své nové knize Příběhy z Mexika odhaluje krásy Mexika, které většina čtenářů považuje za nebezpečnou zemi zamořenou drogovou mafií. Autorku však zajímá především onen dávný střet civilizací, kdy evropský dobyvatel chtivý zlata objevuje neznámou, krutou, ale zároveň oslňující indiánskou kulturu.

Španělé Mexiko dobyli, kolonizovali a s indiány se smísili. Do této směsice přibyli mimo jiné také afričtí otroci a ve dvacátém století evropští uprchlíci před fašismem. Tak vznikla jedna z pozoruhodných, pestrých a tolik inspirujících latinskoamerických civilizací. Kdo a jak ji vytvářel? O tom vyprávějí příběhy podbarvené krví i touhou, přibližující barevné, tvořivé, globalizací zasažené Mexiko.

Pavla Jazairiová se narodila v Munsteru ve Francii. Dětství trávila mezi touto zemí, kde žila její matka, a Československem, u prarodičů. V 16 letech se do Československa vrací natrvalo. O čtyři roky později nastupuje do Čs. rozhlasu – zahraničního vysílání pro fr. Afriku, odkud po roce 1968 z politických důvodů odchází. Pracuje jako prodavačka, později jako tlumočnice. Přitom se zajímá o rozvojové země a píše (nakl. Orbis, později Panorama). Na pozvání bratra (Holanďana po otci) cestuje především opakovaně do Afriky. Z manželství s Mufidem Jazairi se jí narodili 2 synové Nisan a Martin. Roku 1990 se vrací do rozhlasu jako redaktorka zpravodajství ze zahraničí.

Přijela jste představit svou knihu Příběhy z Mexika. Je to právě příběh, který vás zajímá, když jedete do nějaké země?
Všechny nás zajímají příběhy. Asi mi dlouho trvalo, než mi to došlo. Nejsem ráda, když mám psát cestopisy, takže se snažím vyhmátnout něco, co má začátek i konec a to je právě příběh. Mexiko se na to dokonale hodilo, protože jsem tam narazila na spoustu zajímavých příběhů.

Co je pro vás na Mexiku to nejzajímavější?
Jedno z míst, které mám nejraději, je město Mexiko city. Je to nádherné město, které jsme procházeli hodiny a hodiny. Taky mě tam bavila hudba, která je tam smíšená a strašně zajímavá.

Můžete zmínit nějaké zvláštní tradice nebo oslavy, které se v Mexiku odehrávají?
Přijela jsem tam se svou kamarádkou začátkem listopadu, kdy se tam odehrává Den mrtvých, což je něco jako dušičky. Navazuje to na náboženství Aztéků, což bylo krvavé náboženství. Oni věří, že se v ten den mrtví vrátí a oni se s nimi setkají.

Kdo je pro vás nejoblíbenější mexická osobnost?
No asi ti lupiči, Zapata a Villa, i když to byli pěkní rošťáci. Jinak obdivuji tamní fotografii, která je moc krásná a bojovníky za svobodu.

Jak vznikaly samotné texty ve vaší knize? Vycházejí z nějakého cestovatelského deníku?
Tak trošičku, musím to nějakým způsobem členit, aby to čtenář pochopil. Snažím se to místo vidět i v kontextu dějin a podobně.

Je přece jen nějaká kapitola, o které jste psala nejraději?
Mexiko city, jednoznačně.

To je pro mě trochu překvapivé, protože na první pohled to vypadá, jako obrovské město, možná trochu děsivé.
My jsme tam nadšeně chodili několik kilometrů každý den. My jsme malá země, nevíme, co jsou to megapole, má to třeba 18 miliónů obyvatel.

Když se znova vracíte na stejná místa, jste příjemně překvapená vývojem nebo je to spíše smutné v době globalizace?
Člověk nemůže truchlit, že už to místo je najednou modernější. Pro mě to smutné být může, ale ti místi z toho asi smutní nejsou. Ono to asi jinak být nemůže, takový je prostě vývoj.

Je mezi zeměmi, které jste navštívila nějaká, kterou byste již nenavštívila?
Já bych se znova vypravila asi všude, jen ne do Izraele, protože už nejsem zvědavá na tu hrozně nepříjemnou atmosféru, která tam panuje. Nemám ráda totalitní režimy, takže asi proto.

Kolik jazyků umíte a jak se hlavně domlouváte v zahraničí?
Já umím anglicky, francouzsky a ve Španělsku jsem byla nucena domlouvat se španělsky. Původně jsem tlumočnice a to není ani tak otázka inteligence, ale spíše schopnosti.

Myslíte momentálně na nějaký další příběh, který budete čtenářům vyprávět?
Nějaké příběhy mám v mysli. Chystáme knihy ohledně přistěhovalectví a migrační krize. V Africe jsem byla a ten problém je podobný, jen se trochu zvětšil. Je to celkem poučné. Chystám také knihu pro děti, která by se měla jmenovat Jmenuji se Figaro, což je můj pes.

Besedu moderovala: Sandra Procházková