Při psaní ráda vycházím z prostředí, které důvěrně znám

archiv revue
Česká prozaička, publicistka, překladatelka z a do angličtiny, tlumočnice a bývalá taxikářka Iva Pekárková žije od roku 2005 v Londýně, pravidelně však navštěvuje Českou republiku.
Česká prozaička, publicistka, překladatelka z a do angličtiny, tlumočnice a bývalá taxikářka Iva Pekárková žije od roku 2005 v Londýně, pravidelně však navštěvuje Českou republiku. Studovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, těsně před dokončením emigrovala do USA. Než odešla do zahraničí, publikovala populárně--vědecké články v různých časopisech. Od roku 2008 má svůj blog na stránkách iDnes.cz.

V jejích knihách se odráží zkušenosti z exilu, cestovatelské zážitky z New Yorku a Londýna, ale také z jiných zemí, jež během svého dobrodružného života navštívila. Svůj nejnovější román nazvaný Levhartice přijela napsat do České republiky.

Na vysoké škole v Praze jste studovala obor mikrobiologie a virologie, který jste nedokončila. Nelitujete toho někdy? Nelákalo by vás dnes pracovat v tomto oboru?
Koncem 80. let jsem jeden čas pracovala v Bostonu v mikrobiologické laboratoři, přijali mě, přestože jsem poctivě přiznala, že mi chyběl rok k dostudování. Bylo to, tak jako celá mikrobiologie a virologie, takové sofistikované vaření, a já žádná velká kuchařka nejsem. Fakt je, že pár bývalým spolužákům z vysoké závidím, že jsou dobří v tom oboru, že hodně cestují, že – vznešeně řečeno – pomáhají lidstvu. Nedovedu si ale představit, že bych mohla i já dělat něco podobného. Když chcete být v některém přírodovědném oboru skutečně dobří, musíte na tom celý život pracovat. Nedovedu si představit, že bych se mohla plně věnovat takovéhle práci a ještě psát knížky. A psaní knížek, málo platné, mě baví o chlup víc.

Jak se k vám dostal nápad na tištěnou knihu?
Nápad, že bych mohla vydat tištěnou knihu (jiné tenkrát neexistovaly), se ke mně dostal hned. První knížku – román Péra a perutě – jsem napsala v roce 1986 v Bostonu a vyšla v exilovém nakladatelství Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers v listopadu 1989... neuvěřitelná náhoda, co?

Na knižním trhu si získávají stále nové příznivce elektronické knihy. Někteří autoři i čtenáři však dávají přednost klasickým papírovým knihám. Jak se k e-knihám stavíte vy?
Považuju je za šikovný doplněk k těm papírovým. Jsou bezesporu ekologičtější, v mnohém šikovnější (do čtečky se jich vejde mnoho set nebo tisíc a čtečka váží méně než malý paperback). Ale čtenáři se i dnes dožadují tištěných knih víc než těch elektronických. Třeba se to časem změní.

Kde všude berete náměty na příběhy svých knih?
Všude.

Vaše knihy vycházejí vždy z něčeho, co jste si zažila. Kolik z vašeho života se odráží ve vašem nejnovějším románu Levhartice?
Že by vždycky vycházely z něčeho, co jsem zažila? To není tak docela pravda. Kromě pár cestopisů, ve kterých jsem se pokoušela co nejpravdivěji popsat svoje skutečné zážitky, není žádná z mých knih „o mně“. V některých je ze mě víc, v jiných míň, pravda je, že při psaní ráda vycházím z prostředí, které důvěrně znám, necítím potřebu vytvářet fantaskní světy, ten náš obyčejný mi připadá zajímavý dost. Spousta příběhů a příběžečků je samozřejmě „ukradená“ kamarádům a známým, odpozorovaná, odposlouchaná. Tak to ovšem dělá naprostá většina autorů, to není nic výjimečného. Ale k Levhartici: jejím základem je moje dosti důvěrná znalost černošského Londýna. Pak jsem si vypůjčila – ale výrazně předělala – příběh jedné mé zdejší známé, Maďarky z Bratislavy. Vysledovala jsem, jak to tu vypadá v domovech pro seniory a podobných institucích. Svého přítele jsem opakovaně odvlekla do sex klubů, abych viděla, jak to tam asi vypadá. A tak dále.

Jak dlouho vám trvalo napsání této knihy a proč jste si k psaní zvolila raději českou vesničku místo Londýna?
Pustila jsem se do toho skoro před pěti lety, krátce nato, co jsem dokončila předchozí román ze své černobílé „zvířecí trilogie“ – Slony v soumraku. Kniha ale evidentně potřebovala uzrát, takže jsem ji dokončila až letos v červenci. Pokud se místa vhodného k psaní týče: je důležité, abych tam měla klid a pokud možno se trochu nudila, to mě přinutí pracovat pilněji. Bratrancova chalupa ve vesničce u České Lípy, kde jsem směla pobýt zadarmo, tentokrát posloužila skvěle.

Vaším přítelem, se kterým žijete, je Čech žijící v Anglii – Kenny. Čte také on vaše knihy?Kenny je, pravda, Čech, ale nigerijského původu, takže česky sice mluví (hodně srandovně), ale číst nedokáže. Před časem teda přeslabikoval – s milionem dotazů – můj blog o tom, jak se – on, Kenny – vrátil z anglikánského kostela namol ožralý. Vůbec se mu to nelíbilo, ale uznal, že je to pravda, a odpustil mi. Kdysi, když jsme spolu byli tak rok, jsem mu dala výtisk své knihy Dej mi ty prachy v angličtině. Prý se mu moc moc líbila, jenže pak tam byla kapitola o tom, jak hrdinka Gin nadšeně souloží s chlapíkem z Aruby jménem Kenny! Chudák „můj“ Kenny se musel ovládat, aby knihu nepřetrhl vejpůl. Nakonec mi ji prostě vrátil s tím, že mu to „nepřipadá moc zajímavé“. Ovšem kdykoli něco píšu, vždycky své myšlenky, abych tak řekla, „propasíruju Vobludou“ (Kennymu říkám důvěrně Vobludo). Je velmi instrumentální, pokud se utváření mých vlastních myšlenek týče. A když si potřebuju ověřit cokoli nigerijského, afrického, černošského, je Kenny prostě k nezaplacení. V případě Levhartice statečně zjistil přesnou psanou podobu výrazů v jazyce ibo, které v románu používám. Jazyk ibo má milion lokálních nářečí a žádná důvěryhodná pravidla pravopisu, navíc jím většina lidí pouze mluví, ke psaní se skoro nepoužívá, gramatiku znají především muži nad pětašedesát, kteří chodili do školy ještě „za Angličanů“, v době, kdy se jazyk ibo vyučoval. Dovedete si představit, jak se asi chudák Kenny červenal, když žádal po ibáckém stařešinovi, ať mu přesně přeloží – a napíše – větu „Chci šoustat“... Ale byl statečný a všechno zvládl.

Zatím žijete v Londýně, občas navštívíte Českou republiku. Kdysi jste v jednom rozhovoru prozradila, že vaším snem je žít v Austrálii.Jak je to s tímto přáním dnes? Máte to stále v plánu?Ano, stále to mám v plánu. Skutek utíká. Ale možná že není špatné se na něco těšit, nesplnit si všechna přání co nejdříve.

Text: Kateřina Žídková, Foto: Dora Marínková, Kenneth Osieme Odozi
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština
Levhartice
Čeština

Levhartice

3.5 2
249 204
POSLEDNÍ KUSY
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Jste ve stresu? Cítíte se vyčerpaně? Potřebujete nabrat energii a zbavit se myšlenek, které vás dlouhodobě tíží? Vyzkoušejte léčivou sílu přírody.
Zajímá vás, které knihy se vyšplhaly na nejvyšší příčky v prodejích za měsíc duben?
Nakladatelství Jota loni vydalo těžko zařaditelnou, neotřelou knihu polského autora Radka Raka Báje o hadím srdci. Nutno dodat, že se jedná o vítěze prestižní literární ceny Nike roku 2020.