Detektivky patří v knižním i filmovém světě k mým nejoblíbenějším žánrům. Zatímco na televizních obrazovkách se občas vyskytne velice povedený český seriál (např. Případy 1. Oddělení), v literatuře je to na domácím literárním poli trochu slabší. Velká část zástupců tohoto útvaru se drží zavedených pravidel, která se předávají již hodně dlouhou dobu. Díky tomu potom působí zastarale a někdy až trapně. V porovnání se zahraniční konkurencí můžeme jen sklopit klobouk. I na Slovensku mají Dominika Dána, který většinu naší tvorby strčí lehce do kapsy.

Prolog se odehrává v nemocnici, kde Mikuláš Syrový vzpomíná na některé své případy a lidi okolo nich. Po dočtení první, poměrně krátké vzpomínky s názvem Straightflush jsem byl lehce v šoku. Hned od začátku je sice čtenářovi jasné, že případy vycházejí z pracovních poznatků spisovatele. Ale postrádal jsem větší drive a šťávu. Na rozjezd se prostě jedná o takovou trochu nudnější část.

Druhá kapitola s veselým názvem Vánoční nácek byla pro mě o něco zajímavější, přestože vychází z podobného ducha. Ani v jednom případu se totiž nedočkáte nějakého pátrání, ale pouze výslechu podezřelých. Příběh o náckovi je alespoň vtipný a pro mě zajímavý vzhledem k extremistické tématice. Julo je vyprávění o bývalém nadřízeném Mikuláše, při jeho první pracovní štaci. Opět v ní nenajdeme příliš napětí, ale především určité policejní poznatky a velkou dávku humoru.

Zelená je tráva vypráví o synovci kolegy, který byl nalezen v bezvědomí po fotbalovém zápase České reprezentace. Opět se vyskytuje zřejmě oblíbená autorova oblast – extremismus. Tentokrát se čtenář může podívat mezi hooligans. Výraznější měrou se zapojí i oddělení věnující se nejen těmto násilníkům. Jedná se o velmi čtivou kapitolu. Konečně je příběh i podstatně více rozpitván a dochází k nějakému vyšetřování.

Zuzanka je důkazem, jak moc těžké to někdy mohou policisti mít. Setkávají se i s lidmi, kteří je pouze zásobují zbytečnou prací. Tentokrát se jedná o ženu, která byla znásilněná. A opět se u toho budete popadat za břicho.

Titulní Živý mrtvý je o tajemstvích, které se mohou týkat i policistů. Jedná se o poměrně napínavou a zajímavou zápletku, která vás donutí se i zamyslet.

Neméně poutavým je i děj Vertu, v němž se dočkáme i krádeže. Ztratí se mobil, který má sám o sobě velikou hodnotu. Ale co když v něm jsou navíc i kontakty, smsky či obrázky důležitých vládních lidí? To se potom budou muset naši hrdinové doslova přetrhnout, přestože se nejedná o nijak závažný zločin.

Nakonec je tu ještě Greg. V něm se detektiv Syrový musí smířit se zásahem do vlastních řad. Když dojde k napadení policisty, od jeho kolegů se samozřejmě očekává ještě větší nasazení. I v tomto případě se strhne doslova mela a celá Praha bude na nohou. Čeká vás zběsilá honička s velice překvapivým koncem.

Série povídek v této knize nepatří mezi nejkrvavější ani nejzběsilejších. Mnohdy se jedná spíše o vtipné či ryze ukázkové vyšetřování zločinů. Autorovi zjevně nejde o to dostihnout detektivkám prodávající se v tisícových kusech. Jeho hlavním úkolem je seznámit své čtenáře s běžnou policejní praxí. Mnohdy si jeho hlavní osobnost bere trochu nadhled, protože ani v tomto oboru to jinak nejde. Knihu Živý mrtvý jsem měl přečtenou za velice krátkou dobu, ale určitě bych nelitoval ani delšího času nad ní stráveného.

Určitým způsobem se dá tvorba Martina Goffy přirovnat k jeho známějšímu slovenskému kolegovi Dánovi. I v tomto případě je výrazně znát inspirace životem. Zatímco ovšem kolega do svých výpovědí vkládá velkou porci brutality, český autor se zaměřuje především na zábavnější formu. Každý si vybere podle svého vkusu. Ovšem já bych je doporučoval oba dva. 

Autor: Lukáš Loužecký