Samotný Stone zemřel v roce 1989, toto vydání je tedy druhé v pořadí a stále patří mezi vyprodané tituly. Román byl zfilmován a v českém prostředí je znám pod názvem Ve službách papeže.

Michelangelo – jméno, které snad každého z nás uhranulo již na základní škole. Nebyl to jen sochař známé monumentální čtyřmetrové sochy Davida, ale také malíř, autor fresky Posledního soudu na stropě Sixtinské kaple Apoštolského paláce ve Vatikánu, či architekt chrámu sv. Petra v Římě.

Román Agónie a extáze je rozdělen do jedenácti kapitol odrážejících Michelangelův život, tvorbu, lásky, životní výhry i prohry a, jak už to v životě bývá, nikdy nekončící konflikty. Podobně jako Leonardo da Vinci byl i Michelangelo posedlý hledáním dokonalosti a snahou dokázat, že je nejlepší z nejlepších.

Ještě v poměrně mladém věku se navzdory přání svého otce stává učněm proslulého italského malíře a krátce nato je pozván do nejslavnějšího italského paláce. V Medicejském paláci žil a tvořil jako chráněnec samotného florentského vládce Lorenza de´Medici. Ten nebyl jen vynikajícím politikem, ale i mecenášem umění. Michelangelo se stává důvěrným členem spolku humanisticky založených a mnohem starších učenců, literátů a umělců tehdejší doby. Mezi jeho přátele se počítá i samotný papež. Osudovou se mu stává opětovaná láska k dceři Lorenza. Ač ve společnosti té nejvyšší a nejmocnější společnosti, byl jeho život plný zvratů, hlavně v pracovním životě. Um a talent se přeci neodpouští a sžíravá závist byla pro mnohé jeho konkurenty důvodem k nepřejícnosti. 

Bílý mramor – to byl „materiál“, který mladého Michelangela zcela pohltil a byly to zejména tvary lidského těla, ať už plných ženských či svalnatých mužských, které ho okouzlily a plně inspirovaly k vytvoření jeho mistrovských počinů. Sám Michelangelo si v mramorových lomech kámen lámal, osekával a zpracovával.

Na konci knihy najdeme užitečný seznam umístění děl, které mistr vytvořil, a nadšenec se tak může směle vydat po stopách objevování těchto krás. Bohužel je tento seznam doplněn také o ta díla, která jsou, nejspíše, nenávratně ztracena.

Irvingova kniha se čte sama. Ačkoliv jde o rozsáhlý životopisný román s obrovským množstvím stran, je psán nesmírně čtivou formou, vyprávění je živé, jako by čtenář Michelangelův život sám prožíval s každou obrácenou stránkou. Zcela mě překvapila poznámka, že při malbě Sixtinské kaple strávil čtyři roky vleže na zádech. Kapli ve Vatikánu jsem měla čest navštívit, a tak mohu potvrdit, že malba budí u návštěvníků úžas i ve 21. století.

Autor: Denisa Šimíčková