Ne, vážně nevíme, jaké to je mít na jazyku receptory, které ukazují obsah bílkovin, takže právě takové jídlo nás nadchne? No ale to samé je i s očima nebo sluchem. Naprosto nepředstavitelné ostrosti vidění nebo vnímání zvuků. Kdo rozumí pixelům, asi si zdejší popis umí představit víc. Mně se v hlavě přemítaly představy vidění z dalekohledu nebo 4K nahrávky na Youtube s ostrostí pro nás až nepříjemnou.

„Když pozorujeme kachnu, jak čvachtá zobákem v kalné vodě na okraji rybníka, vidíme, jak rychle otvírá a zavírá zobák, cedí z bahna kousky potravy, nechává si to, co je jedlé, a zahazuje bláto, písek a vodu. Činí tak velmi rychle, aniž by viděla, co dělá; spoléhá se jen na citlivou špičku zobáku, na další hmatové receptory rozptýlené po ústní dutině a, jak uvidíme v další kapitole, na své chuťové pohárky. My zkrátka nemáme podobný smyslový (či mechanický) nástroj, abychom dokázali to samé….“

A to je základ celé knihy: UKAZUJE NÁM TO, CO SI JEN TĚŽKO UMÍME PŘEDSTAVIT.

Ptáci se vidí úplně jinak!

Napadlo vás někdy, jak se navzájem ptáci vidí? Jak narychlo umí rozeznat samečka, samičku, když my máme problém s tím, jak jsou si podobní? Ptáci rozpoznávají i UV záření, takže vidí ty nápadné rozdíly viditelné jen pod tímto zářením. Však už víme, že květiny vydávají viditelnou vůni, viditelné záření, na které reaguje hmyz. Podobně často vidí ptáci.

Zpěvným ptákům se na zimu zmenšuje mozek, na zimu prostě zapomenou ty krásné jarní zpěvy. To proto, aby se v zimě nespotřebovávalo zbytečně moc vzácné energie. I to je zajímavý zákon přežití.

A také tetřev neohluchne u svého křiku jen proto, že se mu zároveň zavřou uši, což ho chrání před hlukem, ale také je samozřejmě „hlušec“.

A mohla bych pokračovat….

Ptačí smysly vás provedou:

Zrakem (kolik jen je způsobů vidění, které si ani představit neumíme…)

Sluchem (jak chytře příroda tříbí sluch, aby sloužil přesně tomu, čemu má)

Chuti (kolik chutí vůbec neznáme!)

Čichu (podobně jako s chutí…)

Magnetický smysl (tak to už se dostáváme opravdu do dlouhodobých výzkumů)

A emoce… i cítění bolesti a reakce na ni. Zdá se, že ptáci mají některé druhy emocí. A tady autor zachází samozřejmě do srovnání se světem lidí, ale i jiných zvířat, a dostaneme se do oblasti ptačí nevěry nebo věrnosti… ALE…

„Nic z toho není jednoduché a v současné době není možné studovat na volně žijících ptácích.“

V knize Ptačí smysl je spousta příběhů, lidsky a velmi jednoduše popsaných výzkumů. Zachycuje zkušenosti samotného autora se zkoumáním ptáků v terénu. Na jeho brodění se v mokřinách nikdy nezapomenu, to bylo popsáno tak věrohodně a barvitě, že jsem tam s ním přímo byla. A právě tato mravenčí práce vědců se stává zlatem. Nejen nové poznatky, nenásilné pozorování a pokusy, ale i výsledky předchozích generací vědců jsou tu jako na zlatém podnose. A je na nás, jaký krystal a drahokam ze života ptáků si složíme.

Smyslové orgány pracují společně. Takový kos, který naklání hlavu nad trávníkem po dešti… dívá se, poslouchá, nebo vnímá vibrace žížal pod zemí? Tušíme… a zkoumáme. A vlastně jen můžeme být fascinovaní a stát v úžasu nad všemi zvířaty kolem nás. Jaké to je být ptákem se ale nejspíš nikdy nedozvíme naplno, protože nám schází ptačí smysly.

Autor: Renata Petříčková