„Bolest mluví tolika různými nářečími.“ – citace z knihy, str. 292 – 
 

Kniha se dělí do dvou časových os. V té první jsou nám představeni těhotná Unni, s věrným přítelem Armodem a malým synem Roarem. Unni je nucena prchnout z rodného Norska přes nehostinné hory do Švédska. Měla být uvězněna v zámečku Tronka určeného pro choromyslné. Proč? Nechte se překvapit. Náhodný pocestný Armod jí dělá při putování společnost a když konečně naleznou domov, opuštěnou dřevěnou chalupu osamocenou uprostřed lesů, na pomezí světa lidí a pravé divočiny, už Unni, ani jejího syna Roara nehodlá opustit. Navíc má brzy světlo světa spatřit dcera Toni Amelie, která se stane Armodovou princeznou. Armod je ztělesněním takového může, kterého si po svém boku přeje každá žena – milující, chránící, pečující, tolerantní a nekonfliktní. Jediné, po čem tito dva zamilovaní touží, je žít klidně a šťastně. Jak jednoduché, jak chvályhodné, avšak ne vše je tak růžové, jak se může na první pohled zdát.

V druhé rovině příběhu sledujeme život dospělého Roara s manželkou Bricken, jejichž lehce zaostalý syn Dag se ožení s bázlivou a věčně vystrašenou Karou. Společně obývají ten stejný domek, kde Roar vyrůstal se svými rodiči.

Jeden dům v sobě skrývá tolik lidských osudů. Je toho tolik nezodpovězeného. Můžeme to nazval jakousi hrou na schovávanou s pravdou. Čtenář dojde k zamyšlení, co všechno před našim skonem zůstává nevyřčeno. Co vše je před námi zatajeno.

„Některé věci ti, jež nejvíc milujeme, nikdy nedostanou. Jednou z nich může být pravda.“ – citace z knihy, str. 175 –
 

Připravte se na opravdu neotřelé líčení nepříjemných životních kotrmelců, které si pro obyvatele tohoto domku nelítostný osud připravil. Na jedné straně je detailně popisováno strádání, hladovění dětí, zoufalství a nesmírná bolest, na straně druhé jsme svědky laskavého vyznání lásky dvou milenců a překrásného souznění těchto milujících lidských duší. Vše je doplněno o barvité vykreslení severské přírody a tvrdé dřiny v nehostinném prostředí.
 

„Smrt je hrozně podivná. Člověk existuje. Dýchá a mluví. A pak se úplně promění a zmizí. Není. Copak si jde na něco takového zvyknout?“ – citace z knihy, str. 54 –

Román s názvem Půjdu s tebou je autorčiným debutem a velmi mě překvapilo, že jde o poslankyni švédského parlamentu. Asi trpím jistými předsudky, a proto bych neočekávala, že politik může sepsat něco tak nesmírně poutavého a srdceryvného. Nicméně vedle svého politického působení je rovněž docentkou fyziologie.

Za mě je román Půjdu s tebou rozhodně jedna z těch knih, která mi nadosmrti zůstane v paměti. Získává rovněž pevné místo v mojí osobní knihovně, kde ji budu opatrovat jako oko v hlavě. Román o neúnavném hledání cest, jak své blízké ochránit před utrpením. Román o hlubokém zármutku, který zcela oprávněně promění srce v kámen.

Autor: Denisa Šimíčková