IF: S Pájou mě seznámil Marian poté, co mi nabídnul spolupodílet se na knize, která se prostřednictvím jejího příběhu zamýšlí nad problematikou poruch příjmu potravy. Požádal mne o pohled psychologa/psychoterapeuta na danou problematiku. Za mě mohu říci, že se mi s oběma pracovalo velmi dobře a naše spolupráce mě obohatila.
 

PH: Za mě byla spolupráce skvělá ze všech stran. Debaty nad tématy s Marianem byly velmi obohacující a spolupráce s Ivou mi dala mnoho cenných zkušeností z psychologické praxe. Mimo jiné mi to velmi pomohlo při dokončení mé studijní cesty. 

Jak je kniha koncipovaná a kterým čtenářům je především určena?
MJ: Páteří knihy je reálný příběh Pavlíny, který je zasazený do širších souvislostí z hlediska dnešních psychických problémů, především mládeže s edukativním komentářem. 

IF: Kniha není koncipovaná ani jako učebnice ani jako odborná terapeutická příručka. Jde spíše o zamyšlení se nad některými aktuálními otázkami, které souvisejí se současným životním stylem. Je určena všem dospělým, kteří se jakýmkoli způsobem podílejí na výchově či vedení dětí a dospívajících. Tedy zejména rodičům, pedagogům, trenérům či vychovatelům. Ale domnívám se, že zajímavá může být i pro všechny ostatní.
 

Jak je podle vás pro vývoj člověka důležité sebepoznání? Bylo by podle vás dobré, kdyby se ve školách zavedl nový předmět, který by se touto problematikou zabýval? 
MJ: Naším nejbližším domovem je naše tělo, mysl a duše. A dokud s ním chceme být v souladu, neubližovat mu, naopak ho kultivovat, rozvíjet či zdokonalovat nebo se o něj dobře starat, měli bychom ho co nejlépe poznat, takže sebepoznání je pro mne důležitým, nikdy nekončícím procesem. Nejen proto si myslím, že by bylo velmi prospěšné takovýto předmět ve školách mít.
 

PH: Za mě je sebepoznání základní nástroj pro to, aby jedinec naplnil své potenciály, dokázal růst a pracovat jak na sobě, tak i s ostatními, a byl jednoduše spokojený. Takže kdyby se toto téma zařadilo do osnov již v mladém školním věku, myslím si, že by to mohlo pomoci následující generaci ke zlepšení kvality života i subjektivních světů.
 

MJ: Mimo jiné věřím, že dlouho to nebude trvat a nový předmět bude na světě. Nejtěžší je se shodnout na tom, co vše a v jakém ročníku by měl zahrnovat.
 

IF: Za sebe se domnívám, že bez sebepoznávání je zdravý vývoj člověka v podstatě nemožný. Považuji ho za nezbytnou součást života, protože jedině pokud známe sami sebe, můžeme se kvalitně vztahovat k druhým a ke světu. Být díky tomu se sebou a svým životem spokojení. Ale jako předmět na školách? Rozhodně ne. Víte, mrzí mě, že dnes máme hodně tendence přehazovat zodpovědnost na jiné. Na školu, na instituce a podobně. Dítě samo o sobě je zvídavé a zajímá se i o sebe. A primárně se učí nápodobou. Pokud budeme jako dospělí schopni sebereflexe a sebepoznávaní pro nás bude běžnou součástí života, naučíme to naše děti zcela přirozeně. A to je to, co se dnes hodně vytrácí.

O kolik se v posledních letech zvýšil počet psychicky nemocných jedinců, především mezi dětmi a mladistvými? A které poruchy patří mezi nejčastější? 
IF: Nedovedu vám odpovědět v procentech, nicméně se jedná o zvýšení skutečné dramatické. A to právě mezi dětmi a mladistvými. Dnes v mé ambulanci tvoří již téměř polovinu všech klientů. Nejčastěji se objevují poruchy úzkostné, s nimiž souvisí sebepoškozování i poruchy příjmu potravy, kterým je věnována tato kniha. Jako další následuje deprese, ztráta smyslu a sebevražedné úvahy.

Je nějaká naděje, že se tento fakt obrátí? Vidíte nějaké řešení, jak snížit počet narůstajících duševních onemocnění? Dnešní doba tomu moc nenahrává.
MJ: Jednoznačně naděje určitě je. Jednou z cest je hledání harmonie, o které již mluvil Paracelsus: „Jed není o látce ale o množství“. Bohužel současná velmi výkonová společnost je naopak zaměřená na neustálou honbu za „rekordy“ ve všech směrech, za jakousi idealizovanou, ale nereálnou dokonalostí.
 

IF: Naděje je vždycky. Alespoň já v to doufám. Ale je pravdou, že dnešní doba nahrává spíše opaku. Netroufám si dávat návody na řešení. Dle mého názoru je potřeba hodně osvěty, která je dlouhodobě nedostatečná, i když poslední dobou se již blýská na lepší časy. Je to především návrat k takovým hodnotám, jakými jsou láska, tolerance, pokora. A také zmiňované sebepoznání. Bez poznání toho, kdo jsme, nelze být skutečně šťastný, a to v dlouhodobém důsledku vznik poruch podporuje.

Pro zdravý psychický vývoj je důležité i správné stravování. Zabýváte se v knize i touto problematikou?
PH: Výživa je oblast, která by si zasloužila minimálně jednou samostatnou knihu, takže do hloubky se výživou nezabýváme. Dotýkáme se jí pouze okrajově, a to v oblastech, které souvisí s patologickým vztahem k potravě.  

IF: V knize čtenář nenajde konkrétní návody na zdravé stravování, ale samozřejmě je tomuto tématu věnována určitá pozornost. Opět spíše v rovině úvah o tom, co je a co není správné stravovaní a jak si ten svůj správný způsob najít.

Teď ke sportu. Často se v něm zapomíná na emoce a pocity kvůli tlaku na výkon, a to ze strany rodičů nebo trenérů. Jakou radu pro tyto dospěláky máte?
PH: Obecně jsme v době, která je hodně výkonová a na emoce „není čas”. Peníze a blahobyt jsou měřítkem úspěchu. Jen ta práce, která je vidět, je úctyhodná. Jenže to, co za ní stojí, už nikdo vidět nechce. 

Konkrétně ve sportu pak dominují dva typy rodičů. První typ jsou takzvaní „tenisoví rodiče”, kteří si prostřednictvím potomků plní své nenaplněné cíle. Druhou polaritou jsou rodiče, kteří vztah ke sportu nemají, a tak jediným parametrem, kterým měří to, jestli se jim investice do dítěte vyplatí, jsou výsledky. Všimněme si, že v obou případech je společným rysem cílová položka nebo určitý post. Nicméně, chce daný cíl i sportovec? Co má dítě na své disciplíně konkrétně rádo? Jak se cítí? To jsou otázky, které nejsou ze stran rodičů ani trenérů tak časté.  

Problémy se tak obvykle vyskytují v samotné komunikaci, vztahu k činnosti a vzájemnému respektu mezi sportovcem a jeho okolím. Zaměření na tyto oblasti je však klíčové pro dospívající sportovce na začátku jejich kariéry a mělo by být zahrnuto do tréninkových rozhovorů. Tyto oblasti mohou totiž podpořit nejen správný rozvoj sportovních kompetencí, ale také vztah či morálně volní vlastnosti mladého sportovce. 
 

IF: Doporučila bych si přečíst si tuto knihu.

A co když kvůli výkonu na mladé sportovce netlačí rodiče ani trenéři, ale oni sami na sebe? 
IF: Víte, tohle tak úplně není možné. Žádné dítě se nenarodí s tím, že by se na sebe mělo nepřiměřené nároky či na sebe vyvíjelo velký tlak. Může se to tak jevit, když rodiče ani trenér nepožadují výkon, a dítě přesto stále není spokojeno. Ale za tímto jednáním dítěte je vždy něco, co k tomu jeho vzorci chování vedlo. Často to má původ v raném dětství. Pokud je tento tlak nepřiměřený, je vždy dobré vyhledat odbornou pomoc.
 

PH: Já bych Ivu doplnila a vnesla pohled ze samotné stránky sportu. Činnost, která je vykonávána na určité úrovni, vyžaduje určitou disciplínu, sebezapření a takzvanou spokojenou nespokojenost. Díky ní se člověk chce neustále zlepšovat a posouvat dál. Nicméně je potřeba si zde stanovit určité hranice. Zpět se dostáváme k výše zmiňovanému sebepoznání. Když zná člověk sám sebe, dokáže poznat zdravé meze a kontrolovat své chování. Pokud je jedinec přílišným perfekcionistou, může si klást neadekvátní požadavky na sebe sama. V takovém případě je důležité si stanovit pravidla pro hodnocení výkonu. V praxi to znamená, že trenér by měl hrát hlavní roli při hodnocení podaných výkonů a měl by procházet se sportovcem celým kontinuálním procesem, aby na základě toho mohl posuzovat výsledky objektivněji. Důležité je to pak obzvláště v estetických a subjektivně hodnocených sportech, kde nejsou měřitelné výkony a nedá se o co opřít (například čas, výška skoku, nastřílené góly apod.). 

Jaký je podle vás poměr vlivů rodičů, pedagogů a sportovních trenérů na děti a jejich vývoj?
PH: Toto je velmi individuální a nedá se určit přesný poměr, protože každá rodina i dítě má nastaveno zcela odlišný styl výchovy a harmonogram dne. Nicméně, pokud se zamyslíme nad rychlostí dnešních dnů, všimneme si, že se mnoho dětí setkává se svými rodiči brzy ráno, na cestách z tréninku nebo na trénink a poté nějakou chvíli před spaním. Nejvíce času tak tráví ve škole a poté na tréninku...
 

IF: Jak už zmínila Pavlína, to je velmi složitá otázka a odpověď bude u každého jedince jiná. Jiný poměr vlivu bude u dítěte, které tráví většinu času s rodiči a jiný u toho, které se s nimi vidí až večer, protože má například před školou i po ní tréninky. Ale rozhodující vliv by vždy měli mít rodiče. Měli by se snažit mít s dítětem vybudován natolik kvalitní vztah, aby se na ně mohlo kdykoli obrátit a aby byli schopni třeba dítě i vzít z prostředí, které pro jeho zdravý vývoj není vhodné.

Prošli jste si vy sami v průběhu dětství či dospívání nějakými problémy, o kterých píšete? 
MJ: Já měl naštěstí rodiče, kterým šlo především o to, abych byl spokojený já. Za to jim s odstupem času moc děkuji, protože tenkrát jsem si neuvědomoval, jak moudré to bylo. Nikdy na mě v ničem netlačili. Když jsem pak sportoval na vrcholové úrovni, tak jsem se s všemožnými tlaky na výkon určitě setkal, dokonce jsem si je i já sám na sebe vytvářel, ale nikdy jsem s tím žádné větší problémy neměl.
 

IF: Já sama jsem si žádnou podobnou poruchou v dětství ani dospívání neprošla. S dětmi, mladistvými, ale i dospělými se v této souvislosti dnes a denně setkávám ve své ambulantní praxi.

Text: Kateřina Žídková